Datum registrace: 01. 01. 1970
Získané body
Počítadlo pohybu
Můj pohyb | |
---|---|
Chůze: | 0 km |
Kolo: | 0 km |
Cvičení: | 0 h 0 min |
Všichni uživatelé | |
Chůze: | 95079.98 km |
Kolo: | 51412.41 km |
Cvičení: | 4327 h 47 min |
Přátelé
Počet přátel: 22
?
Jak požádat o přátelství
Komentujte: Jak se naučit mít rád/a? Jak jste se to naučili vy??? Aneb "Já a má anonymní váha" ;-)
29. 05. 2015
Krásný den všem,
pojďte se se vzájemně podělit o to, jak jste se v praxi naučili mít se rádi, vážit si sám sebe, mít radost s péče o sebe samu, ...
Hlavně my ženy jsme matky, dcery, partnerky, pečovatelky, ... Hodně se staráme o druhé, hodně ostatní zahrnujeme láskou, opečováváme, téměř vše zvládáme a snažíme se z toho nehroutit, ale co děláme jen pro sebe?
Jak se přestat opomíjet? Jak začít rozvíjet lásku a péči k sobě samé, nikoliv jen k okolí?
Předem děkuji za komentáře!
Ali ;-)
Hodnocení (9 hlasů):
Komentáře je možné psát až po přihlášení.
29. 05. 2015 07:30
Moc vám děkuji za všechny vaše komentáře, částečně sebeláska asi přichází s životní moudrostí, kterou prostě ve svých 24 letech ještě nemůžu mít. K tomu hraje velkou roli výchova, která taky nebyla úplně ideální a když si tak uvědomím, tak moje maminka se nestravovala zrovna "rozumně a správně", tak se nedivím, že se stravováním a přístupem sama k sobě tak bojuji... Na druhou stranu musím říct, že teď posledních asi 14 dní, kdy jsem v jednom kole, tak jsem zahodila váhu a vůbec se nevážím a sebemrskačských myšlenek ubylo, nehledě na to, že kila na mém těle zůstávají... Navazuji tak tak na nový životní styl "Já a má anonymní váha" ;-)
28. 05. 2015 22:23
Nevím, jestli to už úplně umím. Člověk je od mala vedem k tomu, že jako žena musí v podstatě potlačit své já ve prospěch druhých. Pak najednou ve čtařiceti zjistí, že neumí žít sám za sebe a přepadne ho pocit, že promarnil život. Nepromarnil, pokud s tím začne něco dělat. Mě to trvalo ještě déle, než jsem se zbavila pocitu viny z toho, že chci taky něco sama za sebe. A pomohly mi k tomu roky, kdy mi ze života odcházeli jeden po druhém moji blízcí, naposledy máma, se kterou jsem měla komplikovaný vztah a které jsem byla schopná odpustit a pochopit ji, až když mi umřela. Dohnalo mě to všechno do ordinace psychoterapeutky, která mi naslouchala a přesvědčila mě, že mám svou cenu a nemusím mít pořád pocity viny za všechno a za všechny. Už to trochu líp zvládám, říct ne a necítit se zle. Už si na sebe dokážu najít čas a občas si prosadit svou. Píšu občas, protože co se padesát let dělo se nedá jen tak smazat. Jde to pomalu, ale naučit se mít se ráda je osvobozující pocit. Mám se ráda za to, že jsem přivedla na svět dvě hodné děti, za to, že svého muže přes všechny jeho mouchy pořád mám ráda, za to, že v práci funguji a dovedu třeba i rozesmát smutnou kolegyni. Jsou to blbosti, ale pro mě důležité. A že nejsem štíhlá ? No a co, pracuju na tom, abych byla méně tlustá a to se taky počítá. Jak by se poznalo, kdo je štíhlý, kdyby nebyli ti tlustí, ne ?
28. 05. 2015 21:19
Velmi mě uklidňuje, že to máme tak nějak všechny podobně. bojujeme s vlastním Já, s proběhlou výchovou, s hodnocením okolí.... Snažíme se být v pohodě, jak můžeme, ale někdy to prostě na nás tak padne a jsme ve svých očích neschopné příšery. Ale my to dokážeme, mít se rády!!!
28. 05. 2015 20:24
mít se ráda? tak to neumím, nebo jsem se do tedka nenaučila, pořád má něco jiného přednost
28. 05. 2015 11:26
Tak já se porád ucím mít se ráda, ale od doby co mi bylo 50 let jsem se dost zmenila, naucila jsem se víc myslet na sebe, naucila jsem se ríkat ne a hlavne opravdu se stýkat s lidmi, které mám ráda a oni mne, kterí mi pro zivot neco "dají" (moudrost, smích, radost).. A lidi, kterí mi ublízili a budou ublizovat dál (bohuzel i ve vlastní (manzelovo) rodine) jsem se naucila také ignorovat. Navstívím je jenom zrídla, z povinnosti a nenechám si uz konecne mluvit do zivota. Ze mi to ale trvalo....
28. 05. 2015 01:20
Hergot, zase slohovka, když ono to tak v tom malým psacím okýnku nevypadá :-D
28. 05. 2015 01:19
Výborná otázka, důležitá. Je to kromě výchovy a prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly i hodně o vlastním egu. Já se mám ráda odjakživa, protože jsem prostě taková a někdo mi dal do vínku abnormální množství hrdosti (což je ale zase kontraproduktivní, protože vysoké ego vás nenechá taky chvilku v klidu, ale zase jinak...máte na sebe vysoké nároky a je těžké je splnit, resp. je nesplníte a potom tím trpíte, že nejste dokonalé tak, jak chcete:-)). Sebeláska se ale bohužel nevylučuje s nízkým sebevědomím, takže i když se máte jinak ráda a dopřáváte si, můžete si připadat vedle ostatních jako blbej vtip, protože vypadáte, jak vypadáte. Hlavně dříve jsem pozorovala masivní rozdíl mezi láskou k sobě samé a ke svému tělu. Teď už je to jinak...i když vypadám daleko hůř než předtím (objektivně, bez řečeno bez špetky emocí), mám svoje tělo radši. Dopřávám mu to, co bych dopřávala i štíhlému tělu (myslím kosmetickou péči) a je to tak daleko lepší, než když jsem předtím všecku péči odkládala na potom, až budu štíhlá, jakoby si to moje tělo zasloužilo někdy více a někdy méně, snad podle toho, jak ho zrovna živím....nesmysl, že? :-) Ten přístup k vlastnímu tělu a k sobě samé se s léty u mě zlepšuje, takže jednoznačně vidím, že to není spjato s váhou, ale se zkušenostmi a celkově i s přístupem k ostatním lidem. Méně se starám o to, co si myslí ostatní a více o to, co si myslím já. Protože život máme jenom jeden a strávit ho tím, že si budu pěstovat nízké sebevědomí a trpět neúctou sama k sobě se mi nechce. Je ale pravda, že já se trochu sobecká už narodila, mám to tedy o dost lehčí ;-) Nicméně v tom, jak se hodnotím vzhledem k ostatním lidem a že už nemám potřebu se s kýmkoliv srovnávat a podhodnocovat, jsem prošla velkou změnou.
27. 05. 2015 22:44
U mě je to bohužel hodně spjaté s postavou, vidím na sobě tolik nedostatků a sama sebe podle nich posuzuju a kritizuju se... A na tomhle se snažím pracovat, neshazovat sama sebe, neupozorňovat ostatní (příteli, rodině), že mám ošklivý břicho a tlustá stehna, nedělat ze špeků hodnotící kritérium č. 1, ale uvědomovat si třeba nějaké dobré vlastnosti, schopnosti... Moc mi to zatím nejde a je zajímavé, že postavu ostaních neřeším vůbec, je mi fuk, jestli jednám s hubeným nebo tlustým, ale u sebe s tím mám problém.
27. 05. 2015 21:35
Ahoj, nejsem zrovna expert na sebelásku, ale dovolím si doporučit shlédnout Čtyři dohody s Jardou Duškem. Já v tom našla odpověď na pár osobních otázek. Je to trošku mimo, ale možná to někomu pomůže.
27. 05. 2015 20:21
Ještě mi to nedá: otázka píchla u řady z nás opravdu do živého. Jelikož mám za svůj život z dětství zkušenosti Evusji a z dospělosti Lacie, je těžké důvěřovat sama sobě a mít se opravdu ráda, teprve se to posledních několik let učím.
27. 05. 2015 19:32
to je to co neumím, všichni a všechno (hlavně děti) má přednost.... na mě už pak nezbývá čas, enregie v neposlední řadě i finance, občas se utrhnu, snažím se sportovat, ale... a k tomu mít se ráda? Byly doby kdy jsem se měla ráda ... když pak člověk poslouchá stále dokola, co všechno je na něm špatně, začne tomu velmi rychle věřit a sebevědomí jde do kopru....
27. 05. 2015 19:01
Mám dojem že jsem si na sebe udělala čas na stará kolena, chodim plavat, cvičit ale to jsem chodila vždy, jezdim na výlety, ráno si udělám čas na studenou sprchu, na zvířata a nspěchám jako dřív.
27. 05. 2015 18:47
Já to neumím. Patřím ke generaci, ve které bylo v kurzu žít pro rodinu, pro společnost prostě pro druhé. A kolem sebe si člověk postavil pevnou bariéru, za kterou žil svůj snový a mnohdy úplně jiný život. Život tak trochu pohádkový. Byl tím čím být chtěl, vypadal tak jak si to vysnil a dokonce i z tohoto světa odcházel podle svých představ. A protože se to nenosilo, nikoho za brány svých představ nepouštěl. V souvislosti s úmrtím mého syna jsem vyhledala psychologickou pomoc. A po rozhovoru s psycholožkou jsem začala i trochu přemýšlet. O tom, že život je o vztazích, že není hřích ani ostuda zaklepat na dveře, o kterých vít, že se vám otevřou a třeba zavolat na telefon. 6e člověk musí věřit tomu, že se dveře otevřou a telefonní hovor bude přijat a na email bude odpovězeno. Paní magistra mne ohodnotila jako člověka laskavého s velkým srdcem pro druhé ale hodně přísného k sama sobě.
A řekla mi také, že cesta z mých problémů a smutku není k samotě ale k lidem. A pomáhá mi hledat nový smysl života, pomáhá mi najít cestu k sobě samé, a právě k tomu mít se ráda. Asi má pravdu v tom, že velká bolest potřebuje lék v podobě pocitu, že člověk někam a k někomu patří.
Je ale pravdou, že neodmítám pomoc, dokážu pochopit a mnohého se vzdát. Nedokážu se vzdát jedné jediné věci - svých psích partnerek. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale možná je to ten první krok z té propasti, do které jsem spadla. Nevím, jestli píšu "k věci" ale snad ano.
A řekla mi také, že cesta z mých problémů a smutku není k samotě ale k lidem. A pomáhá mi hledat nový smysl života, pomáhá mi najít cestu k sobě samé, a právě k tomu mít se ráda. Asi má pravdu v tom, že velká bolest potřebuje lék v podobě pocitu, že člověk někam a k někomu patří.
Je ale pravdou, že neodmítám pomoc, dokážu pochopit a mnohého se vzdát. Nedokážu se vzdát jedné jediné věci - svých psích partnerek. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Ale možná je to ten první krok z té propasti, do které jsem spadla. Nevím, jestli píšu "k věci" ale snad ano.
27. 05. 2015 12:19
Hefaista: No dovolte, ne opravdu žádný výzkum nekonám, jsem jen mladá žena, co se nemá moc ráda a chce od starším zkušenějších načerpat rada, nebo jen prostě vnitřní klid, že všechno s časem a zkušenostmi přijde... Každopádně už jen nápad výzkumu mi přijde hloupý, protože mi celkově přijde, že české ženy jsou dost ovlivněny tím, jak to chodilo v minulosti, a právě proto jsme my Češky často méně podporovány k sebevědomí a sebelásce, trochu sobeckosti (zdravé) na rozdíl třeba od Francouzek...
27. 05. 2015 12:16
Zatím to neumím, ale učím se..i díky novému příteli se pár let po 30 učím uvědomovat si a formulovat co chci a ne co nechci. A taky se učím, že můžu přijít v šest po 13 hodinách domů, vzít si knížku a sednout si na terasu i když je neumyté nádobí a pod. "důležité" práce.
Snad se to jednou naučím víc a víc :-)
Snad se to jednou naučím víc a víc :-)
27. 05. 2015 12:13
Člověk se musí mít zdravě rád. Pokud si totiž nevážíme sebe a nemáme se rádi, tak nemůžeme mít opravdově nesobecky rádi ani ostatní. Pak to je všechno spíše o závislosti než lásce. To co nemáme v sobě, nemůžeme úplně dát druhým.
27. 05. 2015 11:25
Jen se zeptám nejsou tyto otázky pro nějaký výzkum? Jsou totiž přesně tak směrované, byla bych nerada, aby se naše odpovědi, které jsou dost od dušičky někde kolovaly. Budu ráda za odpověď.
27. 05. 2015 09:36
Jako mladá jsem se vůbec ráda neměla - moje přísná matka mě neustále utvrzovala v tom, jak jsem nedokonalá...tak jsem se ráda mít NEMOHLA.
Po svatbě jsem se moc ráda neměla - ale měla jsem smysl života - rodina, dítě, byt, zaměstnání - a tak jsem na sebe doslova KAŠLALA. A z necelých 80 kil měla v 45 119,6.
A pak jsem zhubla 40 kil a začala se konečně STARAT o sebe. (A plíživě zase 25 kg nabrala - prostě jídlo miluju).
A MÍT RÁDA jsem se začala až někdy okolo 50 - trochu pozdě, že. A naučila jsem se říkat NE, NECHCI, NEUDĚLÁM a JÁ TO TAK CHCI. A někomu to možná přijde sobecké, ale konečně jsem se -často zbytečně - přestala přizpůsobvat všem a všemu a našla jsem i KONEČNĚ docela dobrý vztah sama k sobě.
Jasně že se sebou nejsem stále 100% spokojená, jasně že si sama sobě vynadám, ale MÁM se ráda, takže si odpouštím, chválím se a kromě mé rodiny myslím hlavně sama na sebe.
Po svatbě jsem se moc ráda neměla - ale měla jsem smysl života - rodina, dítě, byt, zaměstnání - a tak jsem na sebe doslova KAŠLALA. A z necelých 80 kil měla v 45 119,6.
A pak jsem zhubla 40 kil a začala se konečně STARAT o sebe. (A plíživě zase 25 kg nabrala - prostě jídlo miluju).
A MÍT RÁDA jsem se začala až někdy okolo 50 - trochu pozdě, že. A naučila jsem se říkat NE, NECHCI, NEUDĚLÁM a JÁ TO TAK CHCI. A někomu to možná přijde sobecké, ale konečně jsem se -často zbytečně - přestala přizpůsobvat všem a všemu a našla jsem i KONEČNĚ docela dobrý vztah sama k sobě.
Jasně že se sebou nejsem stále 100% spokojená, jasně že si sama sobě vynadám, ale MÁM se ráda, takže si odpouštím, chválím se a kromě mé rodiny myslím hlavně sama na sebe.
27. 05. 2015 09:06
Ve mě se to nějak pere, když už mám pocit, že vše dělám správně a začnu si sebe sama trochu vážit, přijde něco, co mě zase trochu , trochu víc, srazí dolů. A pocit marnosti a malého sebevědomí je zpět. S věkem se to nijak nelepší, jen si asi zvykám, že ne každý/tudíž ani já/ je dokonalý.
27. 05. 2015 09:01
Tak moje zkušenost není nijak dobrá rada, protože já jsem se naučila mít ráda až po té co jsem 2 roky žila s psychopatem a psychické DN bylo na denním pořádku. Kdo nezažil, nepochopí. Ten člověk mě zakomplexovanou holku totálně rozložil a poslal na dno, kde jsem se chvíli rochnila a pak povstala a vybudovala se sebe vědomí, ne jako namyšlenost, ale uvědomnění si vlastní osoby, hodnoty, kladů i záporů... Psychouše jsem kopla kamsi a je ze mě jiný člověk, který se konečně skoro ve 30 letech přijal a naučil mít rád. Ani to tomu týpkovi nijak mezazlívám, dokonce spolu vycházíme a vídáme se, já mám rodinu, on teda ne, ale jsem mu v podstatě vděčná, že jsem se díky jeho zničení vzchopila a žiju svůj život bez komplexů a různého dokazování čehosi komukoliv okolo. Fakt mi takhle zpětně viděno ohromně pomohl, i když v tu chvíli to bylo psycho.
27. 05. 2015 08:59
jak?Tezke to popsat,aby to nevyznelo hloupe a namyslene(mozna,ze to tak vyzni,ale snad ne :) )byt trosku sobec a nejen davat,ale naucit se i prijimat :) uzivat si zivot a nejen prezivat :)Naucila jsem se mit rada az nekolik let po tricitce a od te doby musim zcela sobecky priznat,ze kdyz pominu obcasne malichernosti,mam se skvele :)
27. 05. 2015 08:50
Přesně, jak píše cimsa. Mám v sobě tak hluboko zakořeněnou nespokojenost, že nevím, jestli se mi někdy podaří mít se ráda. Je sice pravda, že už je to lepší než třeba v pubertě, ale stále to tam je a nevím, jestli se toho někdy zbavím. I kdybych shodila 20 kg, tak vždycky na sobě budu něco vidět:-(
27. 05. 2015 08:26
Hmmm, tak mít se ráda....k tomu jsem taky ještě přes veškerou snahu nedospěla, ani ve své pokročilé plnoletosti ( 62). Na to nějak nemám.
27. 05. 2015 08:10
Přesně jak píše Terminátorka....musíme být někdy sobecké, nedá se nic dělat.....a já se ráda mám, nemám problém posunout práci ,,na pak" a třeba si zacvičit nebo si jen tak sednout a číst si, koupit si nějakou krásu na sebe, zmizet ven se psem a taky se umím pochválit...třeba že mi to sluší:-) Myslím,že to není namyšlené, myslím, že je to důležité, když se člověk líbí sám sobě...líbí se i ostatním,když je spokojený....jsou spokojení i lidé okolo něj...co člověk vyzařuje, to se k němu vrací....vyzařujme tedy radost, spokojenost,štěstí a hlavně úsměv...n sebe i kolem sebe:-))
27. 05. 2015 07:06
Alisi: to kdybych uměla, žilo by se mi/asi/ mnohem líp...
Cimsa: u mne ani moudrost stáří /50 +/ nijak nezabírá...
Cimsa: u mne ani moudrost stáří /50 +/ nijak nezabírá...
27. 05. 2015 07:05
...mám dobrý základ od rodičů, to je asi nejdůležitější... a potom - ač to zní trochu "hnusně", je potřeba být tak trochu sobec :) ... tak trochu, ne úplně :)
27. 05. 2015 07:00
Ahoj:-), k tomu mít se ráda jsem upřímně ještě nedošla.. nějaké změny v myšlení postupně jsou, to ano, ale nespokojenost sama se sebou je v hloubi mě tak zakořeněná, že nevím, jestli to někdy dokážu.. možná až moudrost stáří? :-)
Alisi.No1
Aktuality
Kvíz o ceny
Soutěž o produkty Wasa byla ukončena.
Gratulujeme výhercům: rosste, Ratuska, karkkrk
Ankety
Jaké nové recepty byste chtěli na STOBklubu?